Lidé z RFA – Marek Vait: Splnil jsem si velký sen

Aleš Roll

29.10.2020

Teplice

FAČR

Je služebně nejmladším šéftrenérem v Regionálních fotbalových akademiích FAČR (RFA). Ve 33 letech momentálně rovněž nejmladším věkem. „Splnil jsem si velký sen,“ říká bývalý učitel Marek Vait, který od července vede RFA Ústeckého kraje.

Jak jste se na pozici šéftrenéra akademie dostal?

Ten příběh je trochu delší, začal už vlastně před rokem. To jsem se stal třídním učitelem třídy, která byla na základní škole Edisonova v Teplicích vyčleněna jako akademická. Tím jsem byl prakticky pořád v kontaktu s lidmi z teplické regionální akademie.

A co bylo dál?

V létě se stalo, že tehdejší šéftrenér RFA Ústeckého kraje Tomáš Heidenreich dostal nabídku přesunout se na stejnou pozici do Slavie. S Tomášem jsem se na toto téma bavil a řekl mi, že nemá nástupce a zeptal se mě, jestli by mě to nezajímalo.

Co jste mu odpověděl?

Že by mě to určitě zajímalo. Řekl mi, že mě dobře zná a že mě za sebe zkusí navrhnout s tím, že uvidíme, zda to u Karla Poborského (vedoucí RFA) a vedení FAČR projde. Všichni mě nakonec schválili a já jsem tady.

Předtím jste byl tedy učitelem tělocviku na ZŠ?

Byl jsem čtyři roky trenérem FK Teplice pro kategorii mladších žáků a k tomu jsem učil na základní škole v Teplicích a na základní škole v Mostě. Tam jsem měl poloviční úvazek, v Teplicích na Edisonce skoro jeden celý, plus jsem byl na škole správce IT. Do toho jsem trénoval… Takže loni v březnu jsem byl zralý na to, abych si hodil mašli…

Váš denní režim musel být v této době zběsilý.

Přesně tak. Přes den jsem byl ve škole, ať už v jedné nebo druhé, a třikrát týdně jsem trénoval v Teplicích v klubu. Pendloval jsem mezi Mostem a Teplicemi. Ve dnech, kdy jsme měli tréninky, jsem končil třeba v sedm hodin večer. Rodina z toho rozhodně odvázaná nebyla.

Takové životní tempo se asi nedá vydržet moc dlouho, ne?

To máte pravdu. Ale s tím jsem počítal už do budoucna. Věděl jsem, že kombinace dvou škol a trénování v Teplicích je maximálně na rok. I proto jsem kývl na nabídku FAČR, protože příležitost v akademii jsem bral jako vysvobození z tohoto hektického a pro mě časově strašně náročného životního stylu.

Co jste kromě tělocviku na základní škole učil?

Tím, že mám vystudovanou střední průmyslovou školu obor digitální telekomunikační technologie, tak jsem na škole vyučoval také informatiku. Ihned po maturitě jsem navíc v ročním kurzu studoval angličtinu a jednu dobu jsem pracoval také ve dvou zahraničních firmách na pozici inženýra kvality, kde jsem angličtinu dost používal. Díky těmto zkušenostem jsem tedy mohl na škole vyučovat i angličtinu.

Co pro vás znamená pozice šéftrenéra v akademii FAČR?

Pro mě to znamená to, že se posouvám dál. V regionální akademii můžu konečně dělat fotbal profesionálně a na hlavní bázi, protože doteď jsem byl trenér spíše poloprofesionál. Sice jsem byl za něco zaplacený, ale neuživí vás to, takže k tomu trénování musíte mít ještě práci. Byla na tom tedy částečně bita i moje rodina.

Je to tedy váš profesní posun?

Určitě. Pozice šéftrenéra v akademii pro mě znamená dvě věci. Více času pro rodinu a druhá věc je ta, že jako trenér chcete vždy pracovat s těmi nejlepšími. A to akademie nabízí. Jsou to nejlepší hráči z regionu, nejlepší podmínky. To je skutečnost, která mě na tom strašně baví a to, proč jsem to chtěl vzít.

Chtěl jste být vždy fotbalovým trenérem?

Musel bych více do minulosti. Když jsem studoval vysokou školu, Fakultu tělesné výchovy a sportu, hrál jsem přitom aktivně fotbal. Byl jsem takový poloprofesionální hráč, byl jsem na úrovni třetí ligy a divize. Hrával jsem v Chomutově. A můj táta tam byl trenér a já jsem mu chodil pomáhat s dětmi. V té době mi došlo, že fotbal miluju a chtěl bych u něj vydržet i po hráčské kariéře a že bych chtěl být trenérem. Proto jsem si na fakultě zvolil specializaci trenérství fotbalu. No a v Chomutově jsem se dostal od výpomoci tátovi až na pozici šéftrenéra.

Kolik vám tehdy bylo?

Když jsem se stal šéftrenérem mládeže v Chomutově, bylo mi 23, což pro mě byla obrovská škola. Dostal jsem na starosti chlapy trenéry, kterým bylo 40 let a víc a měli obrovské zkušenosti a já jsem je měl řídit ve smyslu, co mají dělat a jak to mají dělat. V tomto období jsem udělal mraky chyb, ale na druhou stranu, chybami se člověk učí a tahle zkušenost mě určitě posunula dál.

Je pro vás pozice šéftrenéra akademie FAČR splněným snem?

Určitě je to pro mě splnění velkého snu. Jednoho ze snů. Myslím si, že mám i další cíle, které bych si chtěl splnit, ale musím postupně.

aké jsou ty další sny?

Jeden z mých dalších snů je vyzkoušet si trénovat nějakou mládežnickou reprezentaci. Tam už jsem teď malinko nakoukl v rámci regionálního výběrového kempu reprezentace do 15 let, kde jsem byl u trenéra Karla Havlíčka jako asistent a díky tomu jsem zjistil, jak to na reprezentačním kempu vůbec vypadá.

Jaký to byl pocit mít „lvíčka na prsou“?

Byl to moc příjemný pocit. Když se to člověku nesplní jako hráči, tak pro trenéra je to vrchol. Je to opravdu moc hezký pocit. Ten kemp byla ale jednorázová akce, třeba přijde někdy delší příležitost oblékat národní barvy.

Jako hráč jste hrál nejvýše třetí ligu?

Přesně tak, nejvýše jsem hrál v ČFL za Chomutov. Tam jsem působil od nějakých sedmnácti do devětadvaceti let.

Jaké nejkrásnější fotbalové zážitky coby hráč si vybavíte?

Třeba to byla utkání v českém poháru. Například jsme hráli se Slavií, s níž jsme vysoko prohráli, ale utkání bylo v televizi a byl to velice zajímavý zážitek. Hrál proti nám třeba Milan Škoda nebo Jaromír Zmrhal.

Co dál?

Dále když se otevíral nový stadion v Chomutově, kde teď často hraje ženská reprezentace. Tehdy jsme tam hráli se Spartou, což bylo také moc příjemné. A vždy je moc hezkým momentem postup o patro výš, takže když jsme s Chomutovem do třetí ligy postoupili, to bylo také moc fajn.

Jaké máte koníčky mimo fotbal?

To je opravdu těžko říct, mimo fotbal mi toho času moc nezbývá. Jsem totiž ještě stále aktivní hráč, hraju pořád ještě v Mostě. Mým koníčkem je ale určitě rodina, to znamená, že se s nimi snažím trávit volný čas.

V Mostě hrajete za áčko, tedy čtvrtou nejvyšší soutěž?

Máme áčko i béčko a já se potloukám mezi nimi. Áčko hraje divizi a béčko krajský přebor a já hraju tam, kde je zrovna potřeba. Na tréninky chodím dvakrát týdně a o víkendu máme zápas. Takže toho volného času už potom opravdu moc není.

Z dětí vyrůstají také sportovci?

Máme tři děti a dvě hrají fotbal. Klukovi je šestnáct a kope za Teplice. Dcera hraje fotbal za Spartu za holky. A když mám volno, chodím se na ně na oba koukat. Takže my vlastně i v rámci rodiny žijeme jen fotbalem.

Tak už chápu, že na nefotbalové koníčky čas opravdu nemáte.

To ne. Ale je fakt, že mám rád čtení.

Co čtete?

Když už si chvilku najdu, a poslední dobou toho času moc nebylo, tak mám rád příběhy známých lidí. Ať už z fotbalového prostředí, četl jsem Alexe Fergusona, Arsena Wengera, nebo i mimo něj, mám rád třeba Steva Jobse. Líbí se mi příběhy úspěšných lidí. Mám pocit, že si z toho člověk vždy něco vezme a něco ho to naučí. Rád si přečtu i motivační literaturu, která se zabývá rozvojem osobnosti, tedy psychologickou literaturu.