Popište svou roli v akademiích.

S fyzioterapeuty ladíme dohromady program, který je v akademiích nastavený. Dáváme dohromady cvičení, které pak mohou využívat i hráči mimo systém akademií. Také shromažďujeme data, vedeme zdravotní statistiku zranění a nemocí hráčů, abychom věděli, s čím se reálně potýkáme. Na to navazujeme vzdělávacími semináři. To je fyzioterapie, zdraví a prevence zdraví, prevence zranění.

A kondiční část?

To je v akademiích vlastně nová věc. Běží to dva roky, první rok byl pilotní projekt, od této sezony jsou kondiční a pohyboví trenéři ve všech akademiích. Chceme se totiž více zabývat u mladších hráčů pohybovou přípravou a průpravou, tak aby děti uměly ovládat svoje tělo a uměly jednotlivé pohyby, ze kterých se potom skládá pohybový celek. U nás v akademiích to nejsou typičtí kondiční trenéři jako v mužském fotbale. U dětí je to spíše o učení se správnému pohybu, který budou do budoucna potřebovat.

A vaše role v celém systému je jaká?

Měla bych to koordinovat, abychom byli všichni jednotní. Každá akademie má svého trenéra, každý se nějak liší, ale musíme jít stejnou cestou, musíme být všichni v souladu s tím, čemu věříme a co už víme, že funguje.

Čemu tedy věříte?

Optimální pohyb je jeden. Někteří hráči ho mají přirozeně v sobě a někdo se od něj z různých důvodů odklání. Pohyb má nějak vypadat a pokud se v něm hráč úplně nepohybuje a odklání se od něj, snažíme se ho navézt zpět k optimálnímu pohybu.

A jak vlastně vypadá správný pohyb?

Správný pohyb je dán stavbou těla a fyziologií. Klouby mají dané rozsahy, svaly mají délky a tahy. Pokud tělo funguje správně, vykonává pohyb určitým způsobem. Vychází se z pohybu miminek, jejich pohyb je vzorem, pokud dítě nemá od prvních dnů po narození nějaký problém a vyvíjí se zdravě, je to vzorový pohyb.

Za vzor tedy máme miminka, které ještě ani nechodí?

Přesně tak. To, co se miminko pohybem učí po jednotlivých měsících, jak se pohybově zdokonaluje a začíná chodit, to si můžeme i my v akademiích rozložit do několika fází a s hráči si ty ideální pohybové vzorce opakovat.

Jak to v praxi probíhá?

Já ti to představuju tak, že miminko, než se postaví a začne chodit, tak vlastně pořád cvičí. Cvičí proto, aby ten pohyb potom zvládlo. Posiluje svaly k tomu, aby bylo schopné se jednou postavit a rozběhnout se. U miminek obdivujeme čistotu pohybu. Jak si vleze na čtyři, jak si nakročí, vleze si do dřepu, o něco se opře, postaví se. To vše dělá nevědomě, naprosto přirozeně. Je to vlastně takový celodenní trénink.

Jak s hráči tento trénink děláte?

Když najdeme něco, co u hráčů v jejich pohybu nefunguje, vracíme se zpět v tom pohybovém vývoji do bodu, kde se to narušilo. Vracíme hráče ve vývoji jakoby zpět, aby se znovu vycvičili a aby svalová souhra správně fungovala.

Nakolik se dá pohyb takto vrátit a napravit?

Určitě to nejde vyjádřit v procentech. Vstupuje do toho spousta faktorů. Hodně důležité je, kdy se s tou opravou pohybu začne, kdy se člověk začne vracet do vývojových fází, kde došlo k nějakému odklonu. V akademiích už je klukům relativně dost. Má to výhodu, že s nimi můžeme jít více do detailu a do přesnosti v provedení pohybu, ale zase moc záleží na vnímavosti, jestli správné provedení pohybu dělá přirozeně. Také samozřejmě záleží na tom, jak velká odchylka od optima tam je.

V akademiích jsou hráči dva roky, je to dostatečně dlouhá doba na nápravu špatných pohybových vzorců?

Někomu dvouletý cyklus v akademiích stačí, na někoho je deset let málo. Někomu stačí jen to, že ví, že taková náprava pohybu existuje, že k tomu existují cvičení a začne je dělat sám od sebe. Velkým základem je, když si to jednotlivec vezme za své, dělá to, protože to chce, věří tomu, chápe to a baví ho to.

A když to nepřijme?

Samozřejmě že existují ti, se kterými můžete cvičit denně a na úrodnou půdu do nedopadne. Ale obecně se s tím dá udělat opravdu mnoho. Kluci, kteří jsou v tomto směru hodně vnímací a pracovití, tak je u nich progres za dva roky opravdu obrovský.

Budou na tom pracovat i po odchodu z akademií?

Zaleží, jak moc si to zvnitřní. Když si to vezmou tak, že tato cvičení jim pomohou, aby je třeba nebolela záda, neobjevovala se různá zranění, nebolely je kolena, třísla a další, tak je to skvělé. V kariérách to hráčům pomůže.

Má to přínos i do běžného života?

Samozřejmě. Člověk nemusí chtít hrát fotbal, ale bude chtít běhat, jezdit na lyžích, nebo zkrátka bude někde zaměstnaný a ze sezení u počítače ho budou bolet záda. I všude tam mu tohle může pomoct, funguje to jako prevence.

Jak jsou na tom po pohybové stránce české děti?

Budu mluvit jen za tu fotbalovou. Nerada říkám, že se situace horší, ale určitě mohu říct, že se mění. Děti dnes nejsou stejné jako tomu bylo třeba před dvaceti a více roky. A děti před dvaceti lety zase nebyly stejné jako jejich rodiče. Vše se mění. Objevují se věci, se kterými se dříve nebojovalo a dnes se nimi musíme nějakým způsobem vypořádat. Pořád jsou tam ale děti, které mají přirozené pohybové nastavení fantastické a je radost se na ně koukat. A to se pak dá přenášet do dovedností a dalších činností, které fotbalista na hřišti dělá.

A pak jsou i ti slabší.

Ano, jsou i děti, kde jsou odchylky od optima velké. U nich záleží, jestli se vůbec dostanou k informaci, že se s tím dá něco dělat, jak moc s tím chtějí něco dělat, jak moc je to zaujme. Často se stává, že tomu cvičení přijdou na chuť až v momentě, kdy se zraní. A tam pochopí, že to funguje. Ale ještě něco se v dnešní době mění.

Copak?

Je skvělé to, že si dnes uvědomujeme přínos takovýchto pohybových cvičení a že tam, kde se s dětmi pracuje z hlediska sportu na určité úrovni, že se s tím začíná pracovat už třeba v deseti letech, což dříve bylo naprosto nemyslitelné. Taky si všímám, že děti to přijímají jako součást sportu, chápou, že prevence zranění k tomu patří, vědí, že to není jen o hřišti, ale i o těch věcech okolo.

Ubývá u dětí pohybová všestrannost?

Je to rysem dnešní doby, spontánní pohyb se vytrácí, ale na druhou stranu si myslím, že ve městech je to přirozené. Ne vesnicích mají děti spontánního pohybu více. Záleží také, v jaké rodině děti vyrůstají, zda je sportovní nebo ne. Ve sportovní rodině je škála pohybů obrovská, v zimě chodí lyžovat, vezmou děti na běžky, v létě běhají, plavou, hrají fotbal. Výbava dítěte je pak pestřejší. Někdy je rodina třeba umělecky založená, pohybu tam pro děti není tolik, tak je to pro nás o tom, nabídnout dítěti pestrost pohybu.

Jak?

Postavit je třeba na lyže, nechat je sklouznout na bruslích, stromy nahradíte lezeckou stěnou. V každém druhu pohybu totiž zapojíte jiné svaly a trochu jinak a o to jde, to je základ.

Proč jste si vůbec vybrala týmový sport a konkrétně fotbal?

Určitě mě to táhne více ke kolektivním sportům. Že jsem u fotbalu je víceméně náhoda, přivedl mě k němu kamarád mého tehdejšího přítele, který byl fotbalovým trenérem. Náhodou jsem se tam ocitla a v té době by mě nikdy nenapadlo, že to budu dělat jako zaměstnání na plný úvazek. Tam jsem se jako masérka dostala k fyzioterapii.

Co jste vystudovala?

Já jsem tělocvikář, studovala jsem na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, mám to ještě s kombinací oboru výchova ke zdraví. Pak jsem ještě vystudovala bakalářský obor fyzioterapie.

Jaké byly vaše začátky v oboru?

Když jsem začala v Plzni, tak v té době bylo naprosto nemyslitelné to, co děláme dnes. Za těch více než deset let to udělalo obrovský vývoj. V dorostu začali být fyzioterapeuti, ale k žákům se dostali zase až později. A v dorostu už je to pozdě, už jde o téměř dospělého jedince a reálně už bojujete jen s tím, co se tam vytvořilo předtím.

V akademiích jsou fyzioterapeuti už u žáků.

To je právě úžasné, že se něco takového povedlo. Už třeba ve dvanácti letech se k nim dostává ta důležitá informace a pomoc. Je to navíc v době, kdy oni vstupují do puberty a prochází jí. S jejich tělem se dějí v tu dobu obrovské změny. Je fantastické, že v tomto klíčovém období mají k dispozici fyzioterapeuty a pohybové specialisty.

Kdy jste si řekla, že se chcete zabývat zdravým pohybem a fyzioterapií?

Pamatuju si, kdy přišel ten moment. Bylo to na vysoké škole s předmětem Zdravotní tělesná výchova. Tam jsem si uvědomila, že pohyb vrcholových sportovců nemusí být až tak devastující. Když jsem sportovala já, řekli mi, že budu mít do svých šestnácti po operaci obou kolen, že to je dané, pokud chci tento sport na nějaké úrovni dělat. Brala jsem to taky tak, myslel jsem si, že vrcholovým sportem se člověk musí odrovnat. A v tomto předmětu jsem dostala první informaci, že se dá dělat něco proti tomu, že se dá dělat něco, aby se to tlumilo a aby se tomu předcházelo. Ta myšlenka mě začala bavit a zůstala jsem u ní.

Co si obecně myslíte o regionálních fotbalových akademiích?

Budu mluvit za své dvě oblasti, tedy fyzioterapii a kondiční trénink. Budu se opakovat, ale je skvělé, že v tomto věku mají děti kolem sebe tolik odborníků, kteří jim mohou pomoci s pohybem a prevencí zdraví. Čím později by se k nim děti dostali, tím hůře. A to že tam jsou pro ně tito odborníci k dispozici a že pracují v akademiích na plný úvazek, je výborné.

Jakému sportu jste se věnovala nebo věnujete nejvíce?

Nejvíce jsem hrála basketbal, v určité věku jsem totiž byla nadstandardně vysoká. Zkoušela jsem taky házenou, protože můj taťka je házenkář. Dali mi do ruky raketu, ale tam to úplně nevyšlo. No a úplně první byl balet.

A jaké jste měla úspěchy?

Žádné výrazné. Třeba v basketu jsem úplně slepá. Prostě nevidím hru. Dělala jsem sice kolektivní sporty, ale neuměla jsem vnímat hru. Nemám herní myšlení. Asi bych byla lepší v individuálním sportu. Jediné, z čeho mám nějaké medaile, tak byla cyklistika, ale to zase byly jen takové hobby závody.

A jaký sport děláte nyní?

Nejvíce asi běhám. Člověk k tomu nepotřebuje nic, než běžecké boty a cestu. Jednu dobu jsem také plavala. Bavilo mě na tom to, že pod vodou se člověk více slyší zevnitř, více se vnímá. To mě hodně bavilo. Mám ráda všechny sporty, v létě třeba plážový volejbal, ráda se projedu na kolečkových bruslích. V zimě chodím na lyže, snowboard, běžky. Ale baví mě i obyčejný pohyb v přírodě.