Lidé z RFA – Marta Boučková: Pomáháme hráčům plnit sny

Aleš Roll

11.06.2020

FAČR

Psychologická péče o hráče Regionálních fotbalových akademií FAČR je nedílnou součástí projektu. „Sen hráčů o tom, že ve fotbale dosáhnou něčeho velkého, bereme ohromně vážně a pomáháme jim ho plnit,“ říká Marta Boučková, psycholožka RFA FAČR.

Proč je psychologická péče pro děti okolo čtrnácti let důležitá?

Všichni, kdo mají dítě v pubertě, budou asi vědět, že psychologická péče by se mohla hodit. Je to jedno z nejkritičtějších období, na jedné straně totiž máte doma stále ještě děcko, na druhé straně se vám klube dospělý.

Takže je to zlomové období?

Ano. Je totiž kritické i pro všechny ostatní, pro celý dospělý svět okolo dítěte. Na jedné straně máte někoho, kdo ještě nemá utvořeny své vlastní názory, ale na druhé někoho, kdo už si je utváří. To znamená, že s ním nemůžete úplně jednoznačně manipulovat.

Jsou u hráčů z akademií nějaká specifika?

U sportující mládeže, které se najednou otevřel svět, je to období, které je velmi náchylné k tomu, že se děti přestanou zajímat o sport a opouští ho. Musím říct, že v akademiích máme zatím děti, které zdárně pokračují, takže tento problém se nám vyhnul.

Čím to je?

Možná je to i tím, že sledujeme motivaci, tedy to, co děti k fotbalu samotnému táhne. Jestli je to týmovost, nebo spoluhráči v týmu, nebo soutěživost sama se sebou, vytrvalost a další. Jsou tam všechny tyto aspekty. Nás zajímá optimistické ladění dětí, víra v to, že se jim jednou povede něčeho ve fotbale dosáhnout nebo dojít až tam, kam chtějí. My jejich sen bereme ohromně vážně a snažíme se jim pomoct, aby byla jejich cesta úspěšná. Tohle říkám i rodičům našich hráčů, když se s nimi poprvé potkám.

Jakým způsobem sledujete osobní motivaci?

Používáme samozřejmě osobní pohovory. Kolikrát s dětmi mluvím já, hovoří s nimi i trenéři. Potřebujeme však také nějakou kvantifikaci, takže používáme jednoduché škálování v motivačním testu. Tyto testy vyplňují hráči vždy na začátku školního roku a potom na konci.

Říkala jste, že s motivací u hráčů většinou nemáte problém. Jak to děláte?

Motivace je strašně široký termín. Někoho motivuje, že překonává sám sebe, že soutěží s těmi druhými, chce být lepší než oni. Jiného motivuje třeba jen to, že je rád v týmu, s kluky, kteří mají stejné zájmy a které to baví. My to tedy sledujeme ze všech možných úhlů pohledů. Musím říct, že to, co je tam společné, je velká míra soutěživosti mezi hráči, konkurence mezi nimi. Daří se nám zkrátka to, že děti, čím déle jsou v akademii, jsou soutěživější a soutěživější, což je něco, co potřebujeme.

Vyhledají vás někdy hráči s problémem i sami?

Ano, musím říct, že mě vyhledávají a že si vždy hrozně cením, když za mnou kluci přijdou s tím, že by si se mnou rádi popovídali. Těch okamžiků, kdy se tohle stane, není sice až tak moc, i tak jsem za to ale velice ráda.

Co řeší kluci za problémy?

Takové ty běžné mezilidské vztahy, které mezi nimi vznikají. Někdo se s někým kamarádí, rozumí si s ním, nebo se s ním právě nekamarádí a nerozumí si s ním. Řeší ale i sami sebe. To, jak moc jsou nervózní, jak pracovat s nervozitou, s vlastní vzteklostí, jak se vyrovnávat s tím, že jim v tomto období něco nejde. Kolikrát jsou to i hráči, kteří jsou dlouhodobě zranění, nebo jsou v období růstu, který jim také kolikrát nepřeje. Problémů, nebo těch věcí, o kterých se mnou hráči chtějí mluvit, je celá řada.

Zmínila jste vyrovnávání se s nervozitou, co hráčům radíte?

To je vždy nejtěžší otázka, jakou můžete psychologovi dát, jak někomu poradit. Myslím si, že základní rada je vlastně to, že komukoliv vytvoříte prostor, aby přemýšlel o tom, co to vůbec nervozita je, co to pro něj znamená, jestli je dobrá, jestli se dá nějak využít, případně pak najít místa, kdy vám nervozita ve vašem výkonu překáží.

Vašim úkolem je také zvyšování mentální odolnosti hráčů. Jak pracujete s tímto?

Je to zase o tom, co je to mentální odolnost. Já to možná trochu zjednoduším, je to překonávání překážek a posouvání hranic svých možností, což je ve sportu základ. Neustále totiž narážíte na nějaké překážky, které překonáváte. Zvyšování mentální odolnosti se děje tím, že překážky tam stále jsou a musíte jít přes ně.

A jak?

Je to jednoduchá podstata učení, když se řekne, učíme se chybami, znamená to, že ve chvíli, kdy narazíte na chybu, tak jste přišel na něco, čemu ještě nerozumíte a musíte se to naučit. Tohle je velice časté téma, které s kluky rozebíráme, že chybami se člověk učí. Nikdo nemá rád, když udělá chybu, jenže na druhou stranu je to dobrá zpráva, protože ta chyba vám ukázala, kde jste na cestě svého učení a že je potřeba naučit se zase něco nového.

Kancelář máte v Praze. Co když vás požádá hráč z Ostravy nebo Brna o osobní konzultaci?

Teď jsme zrovna všichni prožili období, které nám ukázalo, že vzdálenosti nejsou až tak veliké. Ale akademie pravidelně navštěvuji, takže hráči se mnou mohou své věci probrat přímo na místě. Ovšem máme i další možnosti, kolikrát s hráči telefonuji nebo využíváme facetime a jiné aplikace. Vzdálenost pro nás zkrátka není problém.

Zeptám se obecně, jak vás psychologická práce v akademiích baví?

Se všemi kluky, kteří do akademií nastupují, vždy na začátku mluvím, znám je všechny osobně, i když je jich velká hromada. Jedna z otázek, když spolu mluvíme už na začátku, je taková: Kluci, teď jsem se ptala já vás a nyní se můžete na něco zeptat vy mě. Chcete? A oni se mě strašně často ptají jako vy: Baví vás ta práce? Máte ji ráda? A já jim na to po to našem patnáctiminutovém rozhovoru odpovídám: Co myslíte, kluci? Podívejte se na mě a máte odpověď.

Je psychologická stránka u sportovců obecně důležitá?

Rozhodně! Když se našich kluků při vstupu do akademie zeptáte, o čem je sport a fotbal, odpovídají, že je to přeci o hlavě. A já jsem strašně ráda, že v tomto projektu regionálních fotbalových akademií dostává to téma „o hlavě“ velice konkrétní rozměry.

Jak to myslíte?

Hráči se potkávají s tím, co je psychologie, kdo je to psycholog a k čemu jim může být dobrý. Je jasné, že když někdy vyplňují testy, že mě nemusejí mít rádi, je to něco podobného, jako by byli ve škole, ale na druhou stranu dostávají informaci, že psychologie je něco, co jim v jejich kariéře může hrozně moc pomoct.

Kdyby v akademiích psycholog nebyl, byla by péče o hráče neúplná?

Myslím si, že přesně tak to je. Vidím to tak, že pobyt čtrnáctiletého nebo patnáctiletého kluka v akademii je poměrně náročný. Hráči musí zvládat školu a do toho ještě hodně intenzivně trénují. Vnímám to tedy tak, že tím, že je v akademiích psychologická péče a že i trenéři jsou vzděláni v oblasti psychologie, nám to umožnuje, že kluci dál postupují životem, že si jdou za svým snem a jsou v pohodě.