Lidé z RFA – Matěj Čmejla: Práce v akademiích je splněným snem

Aleš Roll

02.07.2020

FAČR

Sám o sobě říká, že je takovou děvečkou pro všechno. Ve skutečnosti je velice důležitým a nepostradatelným pilířem Regionálních fotbalových akademií FAČR (RFA). „Není nic, o čem by se v akademiích šustlo a já o tom nevěděl,“ usmívá se manažer RFA Matěj Čmejla (34 let).

Jste manažerem RFA, jaká je ale náplň vaší práce?

Manažer je takový vznosný název pro sekretáře nebo děvečku pro všechno, ale ne, vážně, já dělám vlastně vše od A do Z, není v podstatě nic, o čem by se v akademiích šustlo a já jsem o tom nevěděl. Snad jen kromě písmene F, což je fotbal a na to tady máme Pavla Frýborta, který už v seriálu Lidé z RFA prezentován byl.

Co konkrétně pod vás spadá?

Tak třeba rozpočty, faktury, objednávky, smlouvy, logistika, zajištění občerstvení na všechny akce. Tohle vše jde za mnou.

Trávíte tedy většinu času u počítače a s telefonem u ucha?

Ano, je to přesně tak.

V RFA znáte téměř všechny lidi, jaký je to kolektiv?

Je fakt, že znám všechny lidi z regionálních fotbalových akademií, ale znám i lidi okolo, kteří na tento projekt navazují, jako třeba zástupci krajů, měst a tak dále. Musím ve své pozici znát i lidi z cateringu nebo provozovatele sportovišť.

A ten kolektiv v akademiích?

Řekl bych to tak, že pro mě je snem být v denním kontaktu a pracovat s Karlem Poborským a Petrem Koubou, což jsou bývalé fotbalové legendy, na nichž jsem vyrostl. Ale i lidi z jednotlivých regionálek, kteří jsou v krajích, jsou moc fajn. Myslím, že se nám to povedlo dobře poskládat, je na ně spoleh, jsou týmoví a spolupracují, což je zásadní.

V čem obecně vidíte význam akademií?

Význam vidím v tom, že dochází k zintenzivnění procesu výchovy fotbalové mládeže, jde vlastně o profesionalizaci mladých hráčů, ať už jde o správné stravovací návyky, nebo o tréninkové dávky. Myslím si, že všechno, co v akademiích děláme, by pak mělo hráčům zůstat i v následujících věkových kategoriích.

Jak často jezdíte do jednotlivých akademií?

Jezdil jsem hlavně na začátku v návštěvních dnech. Jednak z toho důvodu, aby mě realizační týmy akademií poznaly, aby věděly, kdo jsem. Ale chtěl jsem samozřejmě také poznat, tak to v jednotlivých krajích funguje, na internátech, na školách a tak dále. Myslím si, že je vždy dobré se s těmi lidmi vidět, vnímat jejich problémy a stížnosti, protože si myslím, že kdyby tam jezdil Karel Poborský sám, tak je toho hodně. Takhle si věc hned zapíšu a můžu ji okamžitě začít řešit. Navíc raději věci řeším osobně než emailem.

Je vaše pozice o tom, že v akademiích spoustu věcí koordinujete?

Je pravda, že se u mě všechno sbíhá. Něco nejsem schopen rozhodnout sám, i když Karel (Poborský) říká, ať jsem samostatnější, ale u některých věcí se zkrátka musím ptát na jeho názor nebo verdikt. Nicméně všechna rozhodnutí nakonec procesuji já, řeším je s právním, finančním nebo PR oddělením. S tím, že kdyby se něco nepovedlo, tak to jde za mnou, když to tak řeknu, jsem výkonný pracovník.

Máte za sebou nějakou fotbalovou kariéru?

Hraju od nějakých šesti let, prošel jsem Motorletem, byl jsem půl roku v Bohemce, pak jsem hrál za Meteor, Admiru a teď už bych řekl, že tak nějak pomalu ukončuji kariéru. Shodou okolností jsem nyní přestoupil do týmu 1999 Praha, což je pražská I. A třída, ale je mi 34 let, takže už se mi kariéra chýlí ke konci.

Jakou nejvyšší soutěž jste hrál?

Byl jsem na testech v druhé lize v Ústí nad Labem, které tehdy postupovalo do první ligy. Testy sice dopadly neúspěšně, ale já jsem rád, že jsem si zahrál ČFL v dresu Motorletu a Admiry. Jsem se svou kariérou spokojený.

Pracoval jste i na Spartě, je to dobrá zkušenost?

Já jsem nejprve po škole začal pracovat tady, tehdy to byl ještě Českomoravský fotbalový svaz, byl jsem v úseku registrací a řešil jsem mezinárodní přestupy. Po pěti letech jsem dostal nabídku ze Sparty, což pro mě jako sparťana byla nabídka, která se nedala odmítnout. Spartě za to děkuju, byla to cenná životní i pracovní zkušenost.

A jak jste se dostal zpět na fotbalovou asociaci?

Přišel za mnou Karel Poborský s Petrem Koubou, abych jim kryl záda v regionálních fotbalových akademiích z pohledu té administrativy a toho, co tady vykonávám. Na této generaci jsem vyrostl, tihle dva jsou pro mě legendy, takže si vážím každého dne i hodiny, kdy s nimi můžu být.

Proč s nimi ještě rád spolupracujte?

Musím říct, že se mi líbí i jejich styl práce, jsou velice rozhodní a za tím rozhodnutím si stojí, a když není úplně stoprocentní, nevymlouvají se a jsou schopni na to zareagovat a celou situaci napravit, nebo zkorigovat vlastní rozhodnutí tak, aby nakonec bylo úspěšné, a to se mi na nich strašně líbí. Neschovávají hlavu do písku, myslím si, že jsou si vědomi, že akademie stojí i na jejich jméně a prestiži a je to pro ně jakási výzva. Mně se navíc projekt akademií strašně líbí, takže ho obrovsky rád posouvám dál.

A jak jste se vůbec seznámil s Karlem Poborským?

Tím, že jsem se znal s Tomášem Rosickým, jsem se dostal i na jeho rozlučku, kde byl i tým českých hvězd, kde jsem s Karlem navázal kontakt a díky tomu se dostal až sem. Když jsme si dali s Karlem Poborským a Petrem Koubou první schůzku o této pozici, myslel jsem si, že se mi to zdá. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tihle dva za mnou přišli. Všechno to tak nějak plyne a navazuje, až si říkám, že je to neuvěřitelné.

Je pro vás tato práce splněným snem?

Mamince jsem vždy říkal, že se budu živit fotbalem. Tím jsem sice tehdy myslel jako hráč, ale tady jsem také šťastný. Díky jednomu známému, Jirkovi Šímovi, který dělal u reprezentace kustoda, jsem se dostal na evropský šampionát 2012 do Polska a tam začala moje éra spojená s top fotbalem. Dostal jsem se do povědomí spousty lidí, třeba Tomáše Rosického, takže když na Spartě začal dělat sportovního ředitele, bylo to pro mě hned snazší, protože jsem byl asi jeden z pěti lidí, který si tam s ním tehdy tykal.

Jakou funkci jste na ME 2012 v Polsku a Ukrajině v reprezentačním týmu plnil?

Byl jsem tam jako kustod. Jirka Šíma je můj kamarád a věděl, že mám rád fotbal, hledali kustoda a vzal mě tehdy na svoji zodpovědnost na zkoušku na přátelské utkání do Dublinu s Irskem. Bylo to tehdy takové krásné datum 29. února 2012, takže přestupný rok. Byl jsem tenkrát ze všeho vykulený.

Z čeho například?

Vždycky jsem si myslel, že reprezentanti jsou skoro nějací nadlidi, no a byl jsem úplně v šoku, že jsou to obyčejní lidi, se kterými je sranda a kteří si na nic nehrají. Třeba mediální obraz Milana Baroše nebyl dobrý, ale já mám zkušenost jinou. Jirka Šíma za ním přišel, když střídal okolo 70. minuty a říká mu: Bary, potřebuju tvůj dres tady pro Matěje. Tak mi ho dal a navíc podepsal, doteď mi visí v obýváku. A nakonec jsem jel i na to EURO, což byl nádherný zážitek, prošli jsme do čtvrtfinále, což byl úspěch, viděl jsem naše hvězdy, ale i ty světové, jako Ronaldo, Lewandovski a další.

Kromě manažera RFA jste také technickým vedoucí národního týmu U15. Jste hrdý na to, že máte na sobě reprezentační soupravu?

Pro mě je reprezentace vždy nejvíce, je jedno, o jakou kategorii se jedná, jestli je to U15 nebo dospělí. Vždy je to hrdost. Reprezentujeme Českou republiku a pro mě neexistuje nic víc. Když slyším českou hymnu, mám husí kůži. A je jedno, jestli je to na evropském šampionátu, kde jsem seděl, myslím, vedle Davida Lafaty, nebo jste v přáteláku U15 vedle někoho z mladých, reprezentace je vždy reprezentace. Národní tým je vrchol a je to smysl toho, proč to vše děláme a proč fotbal posouváme.