Petr Havlíček: Chci postoupit na mistrovství světa

Aleš Roll

03.03.2021

FAČR

Trenér reprezentace do 17 let Petr Havlíček vypráví o tom, jak ho v kariéře ovlivnil strýc Jaroslav Hřebík, jak začal trénovat i díky horoskopu, nebo o tom, jak si v mládí sám pokazil hráčskou kariéru.

V příští sezoně povede Petr Havlíček reprezentaci U16, tedy i čerstvé absolventy akademií. "Až bude život opět v normálu, chtěl bych postoupit s nároďákem na mistrovství světa," říká sedmatřicetiletý kouč.

Jak dlouho jste mládežnickým trenérem?

Bude to v součtu už tak dvanáct let.

Kde všude jste působil?

Začínal jsem už při studiu vysoké školy. Na FTVS jsem studoval obor Tělesná výchova a sport se specializací na trenérství fotbalu. Trénování bylo i součástí předmětu Odborná praxe. V rámci něj jsem měl možnost získávat první zkušenosti. Po dokončení školy jsem o trénování ale ještě vůbec neuvažoval. Říkal jsem si, že začnu až tak v pětatřiceti. Připadalo mi, že jsem na to ještě mladý. Ale nakonec jsem začal.

Co vás zlomilo?

Objevila se příležitost dělat šéftrenéra mládeže v Benešově. Měl jsem na to potřebné vzdělání a stávající šéftrenér tam musel ze dne na den skončit. Vzal jsem to a od té doby se trénování věnuju profesionálně. To byl asi rok 2010.

Nejdéle jste působil na Spartě, že?

Přesně tak. Působil jsem tam od ledna 2012 do července 2019. S tím, že rok a půl jsem trénoval ve Vlašimi, což byla vlastně taková součást Sparty, spřátelený klub.

Po konci ve Vlašimi jste si chtěl dát od fotbalu delší pauzu. Co byste dělal?

To nevím, rozmyšlené jsem to neměl. Nějaké peníze jsem měl našetřené, takže jsem to nemusel akutně řešit. Ale nevím, čím bych se živil dál. Neměl jsem žádný plán, fotbalu jsem v tu chvíli měl dost a chtěl jsem si dát pauzu. Říkal jsem si, že se k němu po čase třeba vrátím nebo začnu dělat úplně něco jiného, co mě bude zajímat. Zpětně to hodnotím pozitivně, že jsem u fotbalu zůstal.

Co vás u fotbalu udrželo?

Byl to hlavně Jarda Hřebík, můj strýc, a přirozená láska ke hře, kterou mám v sobě.

Čím vás strýc přesvědčil?

Pořád mě hecoval a neustále se mě ptal: Už máš nějaký tým? Co jako budeš dělat? Koho budeš trénovat? Jenže mně se fakt nechtělo, v tu chvíli jsem potřeboval vypnout. Hučel do mě ale tak, že jsem ani ne tak kvůli sobě jako spíše kvůli němu začal po konci ve Vlašimi zase trénovat mládež Sparty. Nejdříve to byly individuální tréninky a po odchodu Petra Janouška k A týmu jsem převzal ročník 2002 v kategorii U17.

Fotbal vás začal zase bavit?

Po měsíci to ti kluci ve mně zase probudili. Uvědomil jsem si, že fotbal je krásný sport, že to nejsou jen ty věci okolo, které jsem v dospělém fotbale vnímal daleko více. Nabral jsem novou energii a zůstal jsem. S klukama jsme vyhráli ten rok titul U17 i československý pohár, hráli jsme pohledný fotbal. Myslím, že jsme si to všichni užívali. V tomto období jsem byl současně členem národního týmu U17 jako asistent Václava Kotala. S týmem ročníku 2002 jsme postoupili na ME U17. Tahle spolupráce byla pro mě hodně obohacující. Z pohledu taktické přípravy na soupeře mě to hodně posunulo.

Jak vás strýc Jaroslav Hřebík v kariéře ovlivnil?

Hodně. Z trenérského pohledu mě naučil hodně věcí. Převzal jsem od něj asi devadesát pět procent herního systému, který on vymyslel. Naučil mě toho hodně. A nejen mě, ale všechny lidi, kteří mu naslouchali.

Jeho preferovaný herní systém vám je tedy vlastní?

To zase ne, nikdy mi nebyl vlastní, ale líbil se mi, protože byl nadčasový. Týmovou organizaci hry v té době nikdo neměl takto do detailů promyšlenou jako Jarda. Hovořím o roku 2012, když jsem do Sparty přišel.

Pak jste se tedy od jeho herního stylu odklonil?

Měl to opravdu nadčasové a jeho styl jsem převzal. Začal jsem se v tom systému pohybovat a začal mu rozumět. Jak v útočné fázi, tak v obranné. V obranné fázi jsme hráli pořád stejně, z rozestavení 4-4-2 systémem (způsobem hry), který vymyslel. O útočné fázi jsem ale postupem času začal přemýšlet jinak a rozvíjel ji podle sebe. Hledal jsem způsoby, jak být ještě více dominantní a zkoušel jsem stále nové varianty. Každopádně mě ovlivnil hlavně způsobem přemýšlení o fotbale. A jak říkám, nejenom mě.

Kdo vás přivedl k fotbalu?

Když mi bylo asi šest let, řekl jsem tátovi, že chci hrát fotbal. On mě dovedl na trénink v Benešově a od té doby se mu věnuju.

A k trénování?

Myslím si, že to k tomu nějak směřovalo. Táta trénoval atletiku a byl v ní jako aktivní sportovec na republikové úrovni docela dobrý. Máma má vystudovanou psychologii, pracovala ve školce jako ředitelka a učila tam. Vedení lidí měli oba rodiče v sobě, možná i díky tomu jsem se k tomu dostal já. Vždy jsem chtěl být trenérem, ale možná ne tak brzo. Vzpomínám si na jeden takový úsměvný moment, kdy se to u mě k trénování překlopilo.

Vyprávějte.

Ve čtvrtém ročníku na vysoké škole jsem dělal finančního poradce. Věnoval se tomu můj nejlepší kamarád, vydělával velký peníze. Tenkrát se mi to líbilo, tak jsem do toho šel s ním. Dělal jsem to asi tři čtvrtě roku, celkem mě to bavilo.

Co bylo dál?

Stál jsem jednou u rodičů v paneláku na balkoně, měl jsem na sobě oblek a bylo ohromný vedro. Asi pětatřicet stupňů ve stínu. A měl jsem jít do práce na schůzku do kanceláře. V tu chvíli mi to došlo. Tohle nejsem já, přeci nemůžu chodit v obleku v takovém vedru, necítím se v tom. A v čem se cítím dobře? Co mi je pohodlné? Tepláky, kraťasy nebo triko, odpověděl jsem si. Jenže co já budu dělat, abych mohl chodit v triku a kraťasech? Budu trénovat! Stejně jsem to chtěl vždycky dělat! (směje se)

Tak jste už do práce nešel?

Přesně tak, shodil jsem to ze sebe a zapnul jsem si na počítači fotbalového manažera. Vybral jsem si jako klub Spartu, tehdy tam byli jako trenéři Jozef Chovanec s Horstem Sieglem. Vyhodil jsem je a dal jsem jako trenéra sebe a jako asistenta jsem si vzal Václava Budku, s kterým jsem shodou okolností o pár let později studoval profilicenci.

Takže vše začalo fotbalovým manažerem?

Přesně tak (směje se). Několik týdnů jsem tímto způsobem trénoval Spartu a pak jsem v televizním magazínu narazil na horoskop a pro moje znamení tam bylo napsáno: pokud řešíte svou budoucnost, následujte úspěšné lidi ve své rodině. Bylo to zvláštní, jako by mi to promlouvalo přímo do duše.

Jak jste zareagoval?

Zamyslel jsem se a říkal si: No jo, ale já nemám ve svém okolí nikoho významně úspěšného. Jenže pak jsem si uvědomil, že strýc Jarda je celkem úspěšný podnikatel i trenér. V té době vedl národní tým do 18 a 19 let. V tu chvíli jsem o trénování začal vážně přemýšlet.

Svěřil jste se tedy strýci?

On už mě lákal několikrát předtím. Pořád mi opakoval, pojeď s námi na nároďák a jen se koukej. Třeba něco pochytíš a začne tě to bavit. Odmítal jsem ho, ale po přečtení toho horoskopu jsem změnil názor a začal jsem s nimi jezdit na srazy.

Kolik vám tehdy bylo?

Asi tak dvacet čtyři.

Trénování vás v tento moment definitivně chytlo?

Tehdy ještě úplně ne, ale už tomu bylo blízko. Vše se to protnulo. Jezdil jsem jako host na mládežnické reprezentační srazy a v Benešově jsem se stal šéftrenérem mládeže. Začal jsem se o trénování mnohem více zajímat. Vystudoval jsem profilicenci, neustále sháněl nové informace, doslova mě to pohltilo. Po roce a půl mého působení v Benešově dostal Jarda nabídku ze Sparty na pozici generálního sportovního manažera a mně nabídl pozici metodika. Chtěl, abych mu pomohl nastavit na mládeži ve Spartě sportovní koncepci. V tu chvíli už jsem měl jasno, že u trénování zůstanu.

Jaká to je zkušenost trénovat v takovém klubu jako je Sparta?

Hodně mě to změnilo a posunulo. Myslím i celkově v životě. Bral jsem to tak, že se toho musím hodně naučit. Naučit se trénovat. Postupem času jsem šel totiž z metodika na pozici trenéra dorostu k ročníku 1999. Kvůli tomu jsem taky skončil s kariérou aktivního fotbalisty, tehdy jsem ještě totiž hrál divizi v Benešově.

V čem vás Sparta ovlivnila?

Úplně mi změnila život. Hráči i trenéři, moji kolegové mě začali ovlivňovat a v dobrém smyslu utvářet.

Uveďte příklad vaší změny.

Byl jsem před příchodem do Sparty například docela ulhaný. Občas jsem si věci vymýšlel. Nešlo o nic zákeřného, ale sem tam jsem někomu něco zalhal, než abych mu řekl pravdu. Pak jsem ale zjistil, že mi to při trénování úplně nefunguje.

Kvůli tomu, že jste neříkal pravdu?

Jo, zjistil jsem, že tým nejlépe funguje, když jsou k sobě lidi uvnitř týmu upřímní. Pamatuju si jako teď, když jsem jednomu hráči, Davidu Březinovi, říkal: Máš jít za panem Kriegem. Chce s tebou mluvit. A on mi na to odpověděl: Já vám nevěřím, trenére.

Co vy na to?

Přemýšlel jsem nad tím, proč mi to řekl. Začal jsem zjišťovat, proč mi někteří lidé nevěří a uvědomil jsem si, že někdy prostě lžu. Tak jsem lhát přestal. Charakterově mě to začalo rovnat.

Čím to, že vás to donutilo pracovat na vlastních nedostatcích?

Bylo to interakcí s celým týmem, hlavně s hráči. Chtěl jsem být úspěšný, chtěl jsem, abychom vyhrávali a hledal jsem cesty, jak toho dosáhnout. Přitom jsem si uvědomil, že aby tým něčeho dosáhl, jeden ze základních pilířů je upřímnost. Říkal jsem si, jak může David Březina hrát v mém týmu a nevěřit mi? Jenže nebylo to jím, ale mnou. Od té chvíle mě to začalo měnit.

V čem ještě?

Pořád jsem přemýšlel, co se dá ještě v tréninku zlepšit. Tehdy jsme vymysleli koncepci, která byla založena hodně na technickém drilu, v technické části tréninku jsme měli řadu nových cvičení, do detailu promyšlených, které zlepšovaly individuální techniku. Pak jsme vymýšleli, jakým způsobem trénovat kondici, aby hráči byli co nejlépe připraveni. Co se týče taktiky, měli jsme nastavený jednotný způsob hry napříč kategoriemi. Ale došel jsem po čase do bodu, kdy jsem si říkal, že už jsem klukům všechno řekl a všechno předal, že už je nemám co učit. Systém na techniku byl dobrý. Systém na kondici taky. Systém na taktiku v té době vynikající. Co je budu učit dál? Co jim mám říct? Vždyť oni ode mě všechno slyšeli desetkrát.

Co vás napadlo?

Uvědomil jsem si, že jsme se tolik nevěnovali psychické stránce výkonu. Začal jsem studovat, co všechno obnáší mentální trénink, co všechno ovlivňuje psychiku hráče a zjistil jsem, že tam je obrovský prostor pro rozvoj.

Takže jste se začal věnovat psychologii.

Zabral jsem se do toho tak, že některé ročníky jsem tím úplně zasypal. Dokonce jsem si říkal, jestli je úplně zdravé říkat šestnáctiletým klukům například o podvědomí nebo autohypnóze, jestli to nepřeháním.

Daly vám výsledky týmu za pravdu?

Tenkrát ano. Vyhráli jsme úplně všechno. Tým fungoval perfektně. I když těžko říct, jestli to bylo jen tím psychologickým působením. Jelikož jsem si ty poznatky zkoušel nejdříve na sobě, než jsem je začal učit hráče, ovlivňovalo to i mě.

Co jste například hráče učil?

Na začátku to bylo dýchání, relaxace a koncentrace. Učil jsem je také vizualizaci, aby si uměli v hlavě představit různé situace. Věnovali jsme se nejdříve základům mentálního tréninku, pak jsme došli například i k emocím a jejich problematice. Zjistil jsem, že psychický stav hráčů se dá celkem snadno ovlivnit a že se v psychice skrývá obrovská síla. Toto vědomí mě jako člověka hodně posunulo.

Ve Spartě jste působil i u dospělých, jako asistent Davida Holoubka v A-týmu. Jaká byla tohle zkušenost?

Byla krátká, ale dost intenzivní. Byla to dobrá škola. Tenkrát jsem si myslel, že už trenérské řemeslo ovládám, ale zjistil jsem, že je ještě spousta věcí, které se musím naučit. To je jedna věc. Tou druhou byly vztahové záležitosti, které jsou v jakémkoliv týmovém sportu hodně důležité. V té době tam nebyly rozhodně ideální. Jelikož jsem byl na pozici asistenta, tak jsem to mohl sledovat daleko detailněji než David, který na to neměl tolik prostoru. Z některých věcí mi nebylo úplně dobře.

Byl jste pod tlakem?

Byl jsem Davidův asistent. Ve srovnání s tím, co cítil on, to byl asi slabej odvar. I tak jsem to ale cítil. I jako asistent jsem si za to přišel zodpovědný. Měli jsme výborné výsledky v přípravě, potom přišla soutěžní utkání a výkony i výsledky nebyly dobré. Tlak se stupňoval a nebylo to úplně příjemné.

Následující působení v druholigové Vlašimi pro vás bylo prvním v pozici hlavního kouče u dospělých. Jak jste se cítil tam?

Působení ve Vlašimi bylo pro mě obrovskou sportovní i životní zkušeností. Nastoupil jsem po Martinu Haškovi devět kol před koncem soutěže. Sedm zápasů jsme vyhráli, jeden remizovali a jeden prohráli. Měli jsme perfektní skóre. Skončili jsme čtvrtí s 55 body. To bylo skvělé období. Před další sezónou odešlo několik hráčů do ligy a tvořil se nový tým. V druhé sezóně jsme skončili osmí. Ze sportovního pohledu, výsledků a rozvoje hráčů to bylo celkem úspěšné angažmá. Nicméně jsem trochu nahlédl pod pokličku „dospělého“ fotbalu a to, co jsem viděl, se tehdy neslučovalo s mým vnímáním světa a prostředím, ve kterém bych se chtěl pohybovat. I z toho důvodu jsem tam tehdy skončil.

Teď působíte u mládeže, láká vás stále dospělý fotbal?

Určitě. Momentálně to i vypadá, že se celkově prostředí našeho profesionálního sportu začíná pročišťovat, takže bych se do dospělého fotbalu časem rád vrátil. Myslím si, že jsem na to daleko lépe připraven než před čtyřmi lety, když jsem šel do Vlašimi. Teď si ale nejvíc ze všeho přeji, abychom se vrátili do normálu a mohli žít tak, jako před rokem, než tu byl covid. Až to přijde, chtěl bych nejdříve postoupit s nároďákem na mistrovství světa. Pak se uvidí, co bude dál.

Proč jste se více neprosadil jako hráč? Měl jste na to hrát třeba první ligu?

Když se na to nyní podívám, tak si myslím, že měl. Přitom jsem hrál nejvýš divizi, tedy čtvrtou nejvyšší soutěž. V sedmnácti jsem si ale myslel, že první liga je příliš vzdálená, že úroveň hráčů v první lize je daleko vyšší, než je ta moje.

Takže jste to v tu chvíli vnitřně zabalil?

Ne že bych to zabalil, pořád jsem bojoval, ale měl jsem to celou dobu v průběhu hráčské kariéry nastavené tak půl na půl. Nebyl jsem v hlavě koncentrovaný jenom na fotbal. Chtěl jsem ho hrát, ale to chtění nebylo na sto procent.

Proč?

Myslím si, že to bylo i tím, jak jsem to měl nastavené v rodině. Rodiče mě vedli k tomu, že není jen fotbal, ale i škola. Z dnešního pohledu to bylo samozřejmě asi správně. Těžko říct, kam by mě život zavál, kdybych se věnoval jen fotbalu.

Bylo v tom ještě něco?

Určitě. Nebyl jsem schopen si udržet takovou životosprávu, aby to bylo na profesionální fotbal. Hrál jsem fotbal a vedle toho jsem si užíval život.

Buďte konkrétní.

Myslím si, že když pojedete i v životě naplno a budete porušovat životosprávu profesionálního sportovce, tělo vám dá v určitý moment stopku. Mě ji dalo několikrát. Měl jsem velké zdravotní problémy. To, jak jsem žil, se nedalo spojit s profi fotbalem. Nešlo dohromady si užívat holky, večírky a do toho hrát profesionálně fotbal. Alespoň ne s mým tělem.

Byla to chyba?

Těžko říct. Z pohledu toho, kdybych chtěl být profesionální fotbalista, to chyba byla. Z toho pohledu, kde jsem teď, to chyba nebyla. Byla to zkušenost, součást životní cesty. Navedlo mě to jiným směrem.

Jak jste tehdy životosprávu porušoval?

Studoval jsem tehdy přes týden vysokou školu a o víkendu jezdil hrát do Rakouska čtvrtou ligu. Vydělával jsem si tam na studenta v té době slušné peníze.

A peníze jste pak roztočil?

Asi tak. Dokonce jsem se zadlužil, protože jsem si chtěl koupit motorku, což byl můj sen odmalička. Půjčil jsem si na ni od rodičů. Vysoká škola, fotbal, do toho jsem jel v životě naplno - alkohol, holky, motorka. Sklouzával jsem do nemocí a do zranění. No a když jsem nehrál, nedostával jsem peníze. Rodiče si připisovali jen další a další dluhy. Nebyly to žádné velké částky, ale i tak jsem jim to splatil až ve třiceti letech.

Takže to byla bouřlivá etapa vašeho života, že?

Přesně tak. Přes týden škola, v sobotu zápas, noční návrat domů, propařená noc, neděle na vzpamatování a od pondělí zase do školy. Takhle jsem to dělal vlastně tři roky, když jsem hrál v Rakousku a potom v Německu. Jenže takový rok a půl jsem z toho nehrál. Tělo jsem přetížil a ono mi vystavilo stopku. Když jsem se třeba dostal z opakovaných angín, natrhl jsem si zadní stehenní sval, protože jsem nebyl připravený na zátěž. Takhle jsem to vedl ale už předtím. Když jsme v sedmnácti v Benešově jako dorostenci v sobotu odehráli zápas, šli jsme na pivo a na diskotéku. Zkrátka život naplno.

Vypravíte o tom nyní svým hráčům?

Ano, když se mě zeptají. (směje se) Říkám jim, že jsem si kariéru fotbalisty pokazil sám. Snažím se jim na mém příkladu ukázat, že by mohli jít jinou cestou. Mohl jsem hrát na daleko vyšší úrovni. Taky mi to říkalo okolí. Hodně lidí mi tvrdilo, že mám o dost větší potenciál než někteří prvoligoví hráči. Trenéři v dorostu mi říkali: Nebuď blbejl! Máš na ligu! Neposlechl jsem je, protože jsem tomu vnitřně nevěřil, myslel jsem si, že je to daleko a že na to nemám.

Kdežto dnes si myslíte opak.

Až zpětně jsem viděl, že měli pravdu. Uvědomil jsem si to, až když jsem začal trénovat. Vidíš, jaká je úroveň prvoligových hráčů, vzpomeneš si na sebe a pak už to vidíš. Říkáš si: škoda, tys na to měl! Ale zase bych tady třeba neseděl v kanceláři jako reprezentační trenér s legendami jako je Honza Suchopárek, Petr Kouba a další.

To je pro vás čest, ne?

Počkejte, něco vám ukážu. (začíná hledat v šuplíku a posléze přináší starý školní sešit) Tohle je sešit z chemie, asi z šesté třídy na základce. (na obálce sešitu je fotografie českého týmu před finále EURO 1996). Takhle jsem to měl před sebou každý den ve škole! Obal tohoto sešitu jsem neměnil až do devítky. A teď tady sedím, mým kolegou je Honza Suchopárek, Petr Kouba, donedávna Radek Bejbl a nadřízeným Karel Poborský. To je přece mazec, jak je to všechno propletené!

Takže jste si nakonec fotbalový sen splnil?

Určitě. Tohle je bomba. Je to vtipné, měl jsem ten obrázek jako kluk před očima a teď spolu sedíme v kanceláři a společně pracujeme s nejlepšími hráči v České republice! Je hezké, jak se to v životě propojí. Nicméně snů mám ještě mnohem víc a doufám, že to tímhle nekončí.