Lidé z RFA - Tomáš Hák: GPS technologie je milníkem pro fotbalovou asociaci

Aleš Roll

09.01.2021

Pardubice

FAČR

Ve volném čase rád hraje hokej nebo chodí na běžky. Na FAČR se zaměřuje na GPS monitoring, silový trénink a techniku běhu. „Sport mě provází od malička, nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného,“ říká Tomáš Hák (30 let).

Co všechno máte ve fotbalové asociaci na starosti?

Nastoupil jsem do sekce mládežnických reprezentací, do Úseku elitní mládeže ke Karlu Poborskému. V tuto chvíli se zaměřuju na GPS monitoring v regionálních fotbalových akademiích a v mládežnických reprezentacích. S kolegyní Pájou Kalčíkovou máme na starosti také pohybovou a kondiční přípravu našich hráčů.

GPS monitoring je na fotbalové asociaci novinkou, v čem bude přínosem?

GPS systém je platformou, která objektivizuje trénink. To znamená, že já jako trenér jdu s nějakým cílem na trénink a po jeho skončení si myslím, že jsem ten cíl splnil. GPS systém mi dá jednoznačnou odpověď, jestli se mi to povedlo a jestli to, co dělám z kondiční aspektu, dělám dobře.

Z čeho konkrétně se GPS technologie skládá?

Základem je vesta a čip, který se do ní umístí. Po skončení tréninku nebo zápasu vše nahrajete do softwaru a zábava tím začíná.

Co vám například GPS systém u hráčů ukáže?

Systém je intuitivní. Můžete zde najít v podstatě co chcete. Můžete si poskládat jakoukoliv odpověď. Individuální nebo týmový parametr, post, zatížení hráče, zátěžové parametry jednotlivých herních forem, cokoliv budete chtít.

Jaké jsou na tento systém reakce z akademií?

Podle analýzy, kterou jsme poslali do všech regionálních akademií, se všichni těší. Což je pro mě strašně důležitá a dobrá zpráva. Určitě mi práce naroste v momentě, až budeme mít všechny vesty a čipy, ale díky tomu, že se všichni těší, tak o to bude vše jednodušší. GPS systém pomůže tréninkový proces zefektivnit, zlepšit a ještě více individualizova. Tyto atributy každý trenér uvítá.

S GPS monitoringem již máte zkušenosti z FK Pardubice, je to tak?

Další částí svého úvazku jsem zaměstnán i v FK Pardubice v klubové akademii. Tam jsme nakoupili dvacet čipů od firmy Catapult verze Playertek do mládežnických kategorií. Čipy už tedy používáme rok a půl a základní zkušenost s tím mám. Nebylo ale vůbec jednoduché se s tím naučit pracovat a data vyhodnocovat.

Proč?

Nevýhodou totiž je, že se vesty dosud příliš nepoužívaly v mládežnických kategoriích. Spousta vědeckých článků a publikací se v rámci tohoto GPS systému zaměřuje na dospělý fotbal, a ne na mládežnické kategorie. Shánění materiálů je tedy velice obtížné. Na začátku to tedy bylo spíše metodou pokus omyl, abychom zjistili, co vůbec systém umí. Pardubice a Plzeň jsou jediné dva kluby u nás, které tento GPS systém v mládeži mají. Byli jsme v úzké kooperaci a nějak jsme se tím vzájemně proplétali.

Těšíte se na to, až s vestami a čipy budou všechny akademie a mládežnické reprezentace aktivně pracovat?

Myslím si, že to bude milník pro fotbalovou asociaci. Začíná doba analytická. Analýza dat zaujímá v dnešním fotbale velmi důležitou roli. Vidíme kamerové systémy, GPS technologie, informace o hráčích. Pozice analytika začíná být žádoucí i v realizačních týmech. Já osobně v tom vidím velkou budoucnost, protože západní země už to mají jako standart. Fotbalová asociace dala jasně najevo, že analýze dat fandí, že jí věří a že se chce posunout dál.

Jste do toho zapálený. Kde se ve vás vůbec zrodila láska ke sportu a trénování?

Vztah ke sportu jsem měl odmalička. K vrcholovému sportu jsem se nakonec nedostal, tak jsem si našel jinou dráhu a jiné uspokojení v oblasti sportu. Na začátku mé trenérské fotbalové kariéry byl malý klub v okrajové části Prahy. Několikrát si i na to vzpomenu, byl to zážitek, ale chtěl jsem víc. Mé další kroky pak vedly do mého rodného města, do Pardubic, kde mi Láďa Matras (šéftrenér RFA Pardubického kraje) dal obrovskou šanci podílet se na projektu regionálních fotbalových akademií.

A co bylo dál?

Součástí realizačního týmu jsem byl čtyři roky a pak jsem cítil, že potřebuju jít dál, k vyšším věkovým kategoriím. Bylo to těžké rozhodování, protože rodina regionálních fotbalových akademií je mi hrozně blízká, tomu projektu věřím a myslím, že má obrovskou budoucnost. Ale chtěl jsem změnu, tak jsem teď v Pardubicích u dorosteneckých kategorií. A částečně jsem tedy na fotbalové asociaci a také znovu u regionálních akademií.

Co jste vystudoval?

Fakultu tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Všechny školy, co jsem absolvoval, byly vlastně sportovní, jak střední, tak základní. Rodiče mě odmalička vedli ke sportu a já si ani nedokážu představit, že bych dělal něco jiného. Miluju svoji práci, baví mě. A když mě lidé ptají, jak to jde v práci, odpovídám na to, že nevím, že do práce nechodím.

Chtěl jste dělat nějaký sport profesionálně?

Moje mamka s taťkou chtěli, abych dělal více sportů, abych se uměl postavit na lyže, chytit hokejku, kopnout do balonu, jezdit na lodi, plavat. Do konce základní školy, do mých patnácti let, jsem vyzkoušel skoro všechny sporty. To se snažím vštípit hráčům i u nás v Pardubicích, protože to považuji za naprosto nezbytné a za základ pohybové všestrannosti, která staví základy v pohybové pyramidě.

Který sport vás bavil nejvíc?

Vzhledem k tomu, že jsme z města perníku, měl jsem největší vztah k hokeji, který mi i nejvíce šel. Pak jsem ale vlivem rodinných okolností musel z vrcholového sportu odejít a dal jsem se na vysokou školu a pak jsem se našel v trénování.

Hrajete hokej alespoň rekreačně?

Největším paradoxem regionální fotbalové akademie v Pardubicích je to, že polovina trenérského štábu hraje hokej. Takže si chodíme jednou týdně zahrát do České Třebové, šéftrenér Láďa Matras posbírá realizační tým a vyrazíme.

Hrajete nějakou soutěž nebo jen tak?

Hrajeme registrovanou okresní soutěž v České Třebové. Není to pro nás jednoduché, vracíme se vždy o půl jedné ráno, protože hokej je až od devíti. A půl sedmé ráno už jsme zase na značkách a jdeme rozvíjet naše děti. Ale tohle vše se dá skloubit, když to milujete.

Jak se vašemu týmu v hokeji daří?

Je to věčný boj o kanadské body. Hlavně ze strany našeho šéftrenéra. Dokonce občas i přepisuje zápisy o utkání a hlásí se o asistence u rozhodčího nebo mě pošle, čistě náhodou samozřejmě, do partnerského klubu měřit In body, aby nějaký ten gól dal. Pošťuchujeme se a furt nás to baví. Daří se nám dobře, jdeme se sice hlavně vypotit, dělat to, co nás baví, ale v tabulce se dokonce pohybujeme v první trojce.

Kromě hokeje rád lyžujete, je to tak?

Moje mamka mě od tří let každý víkend posílala na hory. Se ségrou jsme jezdili lyžovat do Prkenného dolu v Krkonoších. Když to děláte deset let, tak se vám to strašně zprotiví. Dnes jsem udělal úplnou výhybku a sjezdové lyže nemám rád. Mám je znechucené z dětství, protože to bylo každý víkend stereotypně na svah.

Takže už nelyžujete?

To ne, jen jsem našel obrovskou lásku a obrovské uspokojení v běžkování. Mám celkově vztah k horám a ke sněhu. Mám to radši než léto a sluníčko. Jsem pravidelným účastníkem Jizerské padesátky a běžkování je teď moje největší záliba.

Jaké bylo vaše nejlepší umístnění na Jizerské padesátce?

To bych neříkal, ale největším úspěchem je to, že jsem dokončil závod. A to se mi zatím vždy povedlo. Jel jsem třikrát a teď jsem přihlášen na čtvrtý ročník. Věřím tomu, že se pojede.

V trenérské praxi je vaší silnou stránkou silový trénink. Co si pod tím mám představit?

Aplikace silových podnětů v závislosti na potřeby hráče a fotbalu. Než hráč vstoupí do akademie, tak buduje silové základy. V akademii je rozdíl biologického a kalendářního věku. Po ukončení růstové spurtace by měl hráč začít s náročnější formou silového podnětu. Síla k fotbalu patří.

Je silový trénink v akademii něčím specifický?

Je tam období růstu, což je rizikové období, kdy se hodně trenérů bojí silového tréninku u dětí. Ten totiž může způsobovat přetížení nebo prohloubit pohybovou chybu. Mám ale vyzkoušené v praxi a je to podložené i vědecky, že vhodně sestavený silový trénink má naopak obrovské benefity ke sportovní aktivitě, tedy i k fotbalu. Nebojme se rozvoje síly v jakémkoliv věku.

Jak to funguje v praxi?

Já se snažím v akademii sestavit silový trénink tak, aby byl vhodný pro hráče, který je biologicky akcelerovaný, tedy vyspělejší, a potřebuje vyšší a objemnější silové podněty. A pak i pro hráče, který je v rizikovém období, je ve fázi růstového spurtu, potřebuje silový podnět, který je dobře technicky zvládnutý a zároveň potřebuje být vhodně nadávkovaný a podpoří ho v růstu, například mu zesílí kosti, zesílí se mu úpony, pomůže mu to v běžecké technice. Snažíme se mu tímto pomoct, aby ho síla obecně chránila na hřišti.

Jaký způsobem děti nabírají sílu?

Musíme to rozdělit na to, co se děje do puberty a po pubertě. Děti do nějakého věku 13 let by měly mít obecnou sílu. Měly by se umět přitáhnout, měly by něco odtlačit a měly by mít jednoduše dobré držení těla. Drilovat techniku silových cvičení i třeba s mírnou zátěží.

Co následuje po pubertě?

Hráč po ukončení biologického spurtu začíná s progresivním zatěžováním. Pracuje s odporem, s činkami, pracuje s vlastní vahou. Zatěžujeme ho proto, aby se zrychlil, zesílil do osobních soubojů a hlavně, aby byl odolný.

Specializujete se také na techniku běhu. Co to obnáší?

Dítě se narodí, a pokud proběhne vše, jak má a je zdravé, bude mít i dobrou techniku pohybu - leze, přetáčí se a podobně. V tomto věku se budují principy, které se na základě vývojové kineziologie promítnou do techniky běhu.

Co tím myslíte?

Pokud dítě v prvním roce života něco zanedbá, bude se brzo stavět na nohy, bude se nesprávně otáčet, rodiče ho nebudou spontánně pouštět do pohybu a neustále ho budou z opatrnosti omezovat, nevytvoří si přirozené pohybové stereotypy. To se pak dále řetězí ve škole, kde 8 hodin sedí v lavici. V dětském věku potřebujete mozek zaměstnávat podněty ve všech formách. Evolučně jsme přednastaveni k pohybu. Máme to v buňkách. Přírodu neobejdeme.

Pokud má dítě pohybové stereotypy špatné, vy je umíte napravit?

Ano, v akademii to dělám tak, že si hráče natočím na kameru v nějakém jeho pohybu, ať už je to chůze, běh, nebo třeba fotbal. V tabletu nebo na mobilu si to v jednotlivých sekvencích stopuju a zanalyzuju. Na základě těchto informací skládám individuální trénink a dokážu hráče tréninkem do půl roku dostat na úroveň, která mu neubližuje a zároveň ho i zrychlí.

Dokážete techniku chůze nebo běhu změnit i u dospělých nebo to lze jen u dětí?

Svým způsobem je jedno, jestli vám je čtyřicet nebo dvacet nebo deset. Samozřejmě že čím dřív to začnete měnit, tím lépe, protože mozek reaguje lépe v deseti letech než v padesáti. Rychlost učení je rozdílná s věkem. Pokud tam ale není nějaké neurologické poškození, jde vše změnit i u toho padesátiletého. Otázka je, do jaké úrovně.

Co může špatný pohyb signalizovat?

Důležité je to, že pokud se vám něco stane na těle, tak nic není náhoda. Pokud mě začne zničehonic bolet pata, nebo v zádech, tak to neznamená, že se něco děje teď, to je dlouhodobě vytvářená asymetrie na těle, kterou jste si vytvořili vy svým pohybem, špatným pohybem. Je potřeba najít příčinu, která to ovlivňuje a začít ji měnit. Hráče v akademii učíme vnímat bolest, rozeznávat ji a pracovat s ní.

Poznáte podle chůze člověka, zda má správné pohybové návyky?

Moje pracovní deformace je taková, že jdu po hlavní třídě v Pardubicích, koukám na lidi a podle chůze si představuji, co mohou mít za zdravotní komplikace. Jdu a vidím propadlé kotníky, propadlé kyčle, křivá záda a tak dále a v hlavě si vizualizuji pohyby, které by ho napravily. V době první vlny koronaviru jsme s Pájou Kalčíkovou seděli v parku a tvořili koncept a dívali se na lidi kolem nás a hledali jsme odpovědi. Chudák Ondřej Volšík (trenér brankářů v RFA Pardubice) nás nechápal.