Lidé z RFA – Mario Rossi: Trénování je krásná práce

Aleš Roll

30.07.2020

Brno

FAČR

Miluje lyžování, rád jezdí na skútru a v poslední době propadl běhání. Ale hlavně už 23 let trénuje fotbal. „Je to krásná práce,“ usmívá se Mario Rossi (41 let), šéftrenér Regionální fotbalové akademie Jihomoravského kraje.

Jak dlouho trénujete mládež?

Pět let jsem působil v mužské fotbale, celkově trénuju 23 let, takže mi vychází nějakých osmnáct let u mládežnických družstev. To je docela dlouhá doba. Já jsem začal trénovat fotbal už v sedmnácti letech, to jsem vedl přípravku. Od té doby jsem u fotbalu. A musím říct, že trénování je opravdu krásná práce.

Láká vás i trénování mužské kategorie?

Myslím si, že sen dostat se do naprostého vrcholového fotbalu ze mě nevyprchal. Ale určitě to nemám tak, že by to bylo úplně nejvíc a že to chci. Momentálně jsem spokojený tam, kde jsem, tedy v akademii.

Proč?

Protože v to hrozně věřím, projekt regionálních fotbalových akademií je neuvěřitelný! Myslím si, že konkrétně nám, tedy brněnské regionální akademii, se začnou sny plnit během dvou tří let. O tom jsem přesvědčený. Tohle je pro mě priorita. Ambice trénovat v mužském fotbale jdou teď úplně stranou.

Proč se začnou vaší akademii naplňovat do dvou let sny?

Věřím, že z kluků vzejdou profesionální fotbalisti. Prošel jsem si vším, od přípravek, přes žáky, dorost až k mužům a vím, kde jsou hlavní úskalí. Teď myslím úskalí toho věku 14 a 15 let, který mají naši kluci v akademiích. Byl jsem u náboru kluků do akademie a myslím, že se skladba hráčů hodně liší od toho, co bylo dříve.

V čem?

Trochu jsme změnili kritéria a doufám, že jsme měli při výběru hráčů šťastnou ruku. Bez dřiny se na vrchol totiž nikdo z hráčů nedostane a my musíme vybírat takové, kteří jsou na to charakterově připravení.

Jak to přesně myslíte?

Někdy vidíte hráče a řeknete si, ten je skvělý, ten má hezké akce, na toho se krásně dívá. Jenže může mít vrchol v šestnácti letech, protože nezvládne přechod do dorostenecké kategorie nebo později do dospělého fotbalu. Myslím si, že dříve nám hodně hráčů končilo na tomto přechodu. Vybrali jsme tedy raději méně hráčů, ale takové, kteří jsou podle mého do budoucna připravení po psychické stránce to zvládnout.

Proč tolik věříte v projekt regionálních fotbalových akademií?

Protože jsem za celou svou trenérskou kariéru nezažil, aby byli hráči v rámci týdenního cyklu připravováni tak, jako v akademiích. Od báze školní, stravovací, tréninkové, psychologické. To jsou vše spojené nádoby a já jsem se opravdu za třiadvacet let u fotbalu s ničím tak výjimečným nesetkal. Je to jediný projekt, který může pomoct českému fotbalu a výchově talentů. A taky tomu, abychom se dostali zpátky k poctivé práci.

Jak to s tou poctivou prací přesně myslíte?

Abychom neomlouvali hráče za to, že mají více tréninků a všech věcí okolo fotbalu. My bychom se měli vrátit k myšlence, že fotbal je krásný sport, ale musí se u něj tvrdě pracovat a musí se přidat více dávek. Ono totiž když se to udělá správně a vhodně připravíte tréninky, hráč nakonec ani nemusí pocítit, že trénuje víc.

Zbrojovka Brno se dostala do ligy, pomůžete to i regionální akademii?

Že se Zbrojovka vrací do ligy, je skvělá zpráva, už jsme to taky pořádně oslavili. Postup proběhl nakonec trochu jiným způsobem, ale myslím si, že si Brno zasloužilo postoupit. Tím, že jsme dva roky hráli druhou ligu, tady byl hrozně citelný propad. Věřím, že se v Brně teď udělá vše proto, abychom zůstali prvoligoví i dál a byli stálící nejvyšší soutěže. My jako regionální akademie sídlící v Brně bychom měli výchovou mladých kluků přispět k tomu, že budeme dodávat talenty, které budeme moct v první lize vidět.

Vedl jste jako trenér spoustu hráčů, kteří to dotáhli daleko i v dospělém fotbale. Zkuste někoho zmínit.

První, kdo mě napadne, koho znám od fotbalových prvopočátků až po takřka mužskou kopanou, je Ondra Vaněk. Ten si se mnou prošel od Bohunic, přes Spartu Brno, Zbrojovku až do dorostu, kdy odešel do Slavie.

Jsou i další hráči?

Ondra Vaněk mě napadne vždy jako první. Pak jsem si ale v Brně prošel obdobím, kdy jsme měli dobré ročníky a charakterově skvělé kluky. Jako byl Lukáš Mareček, Pepa Šural, Luboš Kalouda, Ondra Mazuch… Těch kluků, kteří se dostali do vrcholového fotbalu a také do světa, bylo hrozně moc. Poslední hvězdičkou, kterou jsem si vypiplal, byl Michal Sáček.

Jak to se současným hráčem áčka Sparty bylo?

Já jsem ho trénoval v Hodoníně a byl jsem přesvědčený, že je to obrovský talent a že nemůže zůstat ve výkonnostním fotbale. Tak jsem ho v dorosteneckém věku poslal na testy do pražské Sparty, ať si vyzkouší jít nahoru.

Což se povedlo.

Ano, u Davida Holoubka tehdy na testech uspěl a myslím si, že Michal Sáček je momentálně takový poslední střípek toho, co se mi v mládežnickém fotbale podařilo.

Na takové úspěchy jste pyšný, ne?

Mám hroznou radost z toho, že ti kluci o mně ví a volají mi. Kdykoliv chtějí pomoct, nějak se domluvíme, ať jde o individuální tréninky, nebo radu ohledně kondiční či fotbalové stránky. Oni vědí, že jsem tady pro ně vždy nachystaný a v přípravných obdobích toho využívali. Jsem rád, že jsem těm klukům mohl fotbalově pomoct.

Kromě fotbalu milujete také lyžování. Věnoval jste se mu i závodně?

Lyžoval jsem od svých čtyř let. Nejsem úplně ze sportovní rodiny, ale můj děda mě vedl k všestrannému sportování. Jednou ve školce přišel nábor na lyžování a mě to tak chytlo, že od čtyř do čtrnácti let pro mě bylo lyžování sportem číslo jedna. Měl jsem to sice propojené s fotbalem, ale lyžování pro mě bylo nejvíc.

Jaké máte v lyžování úspěchy?

V žákovské věku jsem se stal čtyřikrát mistrem republiky. Bylo to perfektní. Potom jsem si ale udělal spirálovou zlomeninu a čtyři měsíce jsem měl na noze sádru. Tohle mě nějak poznamenalo a začal jsem upřednostňovat fotbal. Lyžování bylo navíc finančně náročné.

Koníčkem ale lyžování zůstalo stále, ne?

Jakmile v zimě napadne první sníh, tak hned přemýšlím, kam pojedeme. Koníček je to opravdu velký, lyžování miluju.

Intenzivně také běháte, že?

Přesně tak. Začalo to v době, kdy Mario Rossi poznal, že má nadváhu, konkrétně 11 kilo. Před koronavirem jsem se poprvé odvážil na InBody (bioimpedanční analýza těla). Po vnitřním přemlouvání jsem si tam šel změřit tuky a zjistil jsem, že to opravdu není dobré a že věk člověk nezastaví a musí s tím nějak bojovat. Navíc máme v rodině nějaké negativní zdravotní dispozice, tak jsem se rozhodl, že začnu běhat.

Jak často běháte?

Dnes jsou to čtyři měsíce, co běhám každý den. Běh je fantastická věc! Mám troje běžecké boty, tolik jsem jich neprošoupal za celý život. Mám naběháno asi tisíc sto kilometrů, doplňuji do toho ještě hokej, fotbal a další sportovní aktivity.

Do běžeckých závodů se také přihlásíte?

Když už jsem se odhodlal, že zhubnu, odhodlám se i k prvnímu ostrému závodu. Už jsem se na něj dokonce přihlásil a bude v říjnu. Těším se na něj a bude to pro mě další výzva. Chci, aby moji kluci v akademii viděli, že i já ve svém věku můžu zdolávat nějaké mety, a budu pro ně třeba i nějakým vzorem.

Také rád jezdíte na skútru, že?

Ano. Skútr jsem zdědil po mamince, která byla motorkářkou. Rozhodla se, že si chce život užít a koupila si skútr třístovku. Teď na něm už čtyři roky jezdím já a je to fantastické. S přítelkyní jezdíme na takové stokilometrové jednodenní výlety a je to super.

V kolektivu působíte jako taková veselá kopa, kde se ve vás bere ta usměvavá nálada?

Tak za tu veselou kopu moc děkuji, to je potěšující. Myslím si, že je to asi tím, že jsem si v životě prožil hrozně moc. Ve čtrnácti letech mi umřel otec a celý život jsem si prošel s maminkou, kdy jsem se musel starat o sedm let mladšího bráchu. Moje mamka byla hrozně energický a pozitivní člověk a na mě to přenášela. Ve mně se ale bije i jiná povaha.

Jaká?

Jsem zároveň hrozný cholerik a nerváček. Ta moje výbušná povaha je někdy na pováženou. Kolikrát řeknu něco dřív, než to promyslím a pak toho lituju. Mám kvůli tomu i hodně nepřátel. Na druhou stranu mluvím na rovinu. No a co se týče té mé pozitivní stránky, té veselé nálady, před třemi lety mi zemřela maminka a já jsem tak zůstal jako nejstarší člen rodinného klanu. Mám na starosti syna a bráchu a kdyby viděli, že jsem nějaký skleslý, to by nebylo dobře. Tak se raději usmívám, protože nakazit lidi pozitivní náladou je asi to nejhezčí, co člověk může udělat.

O ITALSKÉM PŮVODU

„Můj praděda byl Ital, který sem přišel jako kameník opravovat hrady a zámky. No a pak už tady zůstal.“